Bang,Bang!!!
Bang, bang !!!
Seděla a přemýšlela o sobě…o nich, o všem. Kdysi pro ni byli vším. Ale pak se všechno změnilo. Oni byli její rodina, ale osud to změnil. Seděla na vaně a zamyšleně smývala z rukou krev plnou vzpomínek. Už se to všechno konečně a pomalu blíží ke konci.
Všechno to začalo, už když je poznala. Byli milí a hodní, ale v jejich očích zahlédla nedůvěru, posměch a faleš. Snažila se to přehlížet, ale každým dnem to bylo víc a víc zřetelnější. Stále si namlouvala, že se jí to jen zdá, že je to jen její paranoia, ale dobře věděla, že si to jen nalhává.
Z přemýšlení jí dostalo drnčení zvonku. Šla otevřít. „Shalott Queen?“ Před domovními dveřmi stála policie. Za poslední půl rok tu byla nejméně po desáté. „Ano, to jsem já. Přejete si něco?“ Moc dobře věděla, oč jde. Vyšetřovali už osmou vraždu za půl roku a s každým zabitým měla něco společného. Aby také ne, byli to její přátelé. BYLI, to bylo to správné slovo. Nikdo kromě jí, netušil tu děsivou pravdu. Tu skrývala jen ona…
Už po několikáté jim poskytla svou výpověď. Když se za nimi zavřely dveře, usmála se nad jejich umem. Zpočátku se bála, že na to přijdou, ale časem byla čím dál tím víc zkušenější a teď už věděla, že jí ti blbečci nechytí. V klidu se svlékla a vlezla si do horké vody. Ponořila se do ní až po krk a užívala si to teplo. Když ze sebe smyla všechen ten smutek a vztek, vylezla z vany a namazala se tělovým mlékem s vůní jahod. Potom se zabalila do měkkého županu a vyndala z prádelního koše věci z dnešního dne. Zatopila v kamnech a všechny ty hadry spálila. Černé boty vydrbala a uklidila zpět do botníku. Věděla, co všechno dnes věda dokáže a nechtěla nic ponechat náhodě. Zbraň opláchla a odnesla do dílny. Šla do ložnice a z tajné zásuvky vytáhla opálený a potrhaný list papíru. Odškrtla si dalšího „zmetka“ a usmívala se když se na svůj seznam podívala.
Lhene
Michel
Monica
Carlos
Peter
Kathie
Linda
Pierre
Michael
Nicol
Andrea
Už jich nezbývalo moc, ale nějaké si tam ještě dopsala. Nezbavovala se jich po pořadě. Dělala to tak, jak měla příležitost. Ale první musel být Pierre. On jí ublížil nejvíc. Hajzl, pamatuje si, jak řval, když mu usekla ****. Zasloužil si to. Nikdy by to neudělala, kdyby se k ní tak nechoval. Začala vzpomínat na to jak ho „uklidila.“ Začala tím, čím myslí každý kluk, a pokračovala pomalu dál. Líbilo se jí, jak trpí. Vyhýbala se hlavním žilám a tepnám a čerstvé rány sypala solí, aby se krvácení trochu zpomalilo. Když postupně solila rány, byl neustále naživu a při smyslech. Bylo jí jedno, jak moc křičí a volá o pomoc. Už dávno si koupila chatku v hlubině lesa, jako by věděla, k čemu jí poslouží. Nikdo ho tam nemohl slyšet. Když mu říkala, že zemře, nevěřil jí a sám za ní šel k té chatě. „Ukážeš mi aspoň, jak mě zabiješ.“ Smál se jí. Když vešel do chaty, uvařila mu čaj a přisypala do něj ochromující jed. Asi po třech doušcích spadl pod stůl nehybný. Vnímal, ale nemohl se hýbat. Ona zatím připravila před chajdu kus igelitu a na něj špalek. Ke špalku si položila novou sekyrku. Všechno měla precizně připravené. Celou tu dobu měla navlečené černé rukavice.
Vytáhla jeho nehybné ochromené tělo ven a položila ho před špalek. A dál už si pamatovala jen kusy masa, krev, křik, úklid a potom policejní výslech. Pak šli ostatní… Jeden po druhém. Pokaždé střídala zbraně. Sice byla mentálně labilní, ale nebyla debilní. Nechtěla, aby jí „benga“ čapli dřív, než to dokončí.
Uklidila papír zpět do zásuvky a položila se na postel. Začala si masírovat spánky. Všude slyšela jejich hlasy, jejich idiotskej smích, když na ně křičela, že to brzy skončí. Že na každého z nich dojde. Rychle vstala a šla do koupelny. Ze skřínky vytáhla antidepresiva a rychle spolkla dvě tablety. Lehla si znova do postele a po chvilce usnula.
Ráno. Úplně stejné jako každý den. Vstala, oblékla se a vyšla před dům. Sousedka, která ji zahlédla, ji s úsměvem pozdravila. „Svině, máš v očích stejnou faleš jako oni. Neboj se, i na tebe dojde.“ Pomyslela si, usmála se a šla dál. Loudala se pomaličku k ordinaci profesora Lighta, nějak se k němu netěšila. Už jí předepsal tolik antidepresiv, že by tím zabil koně, ale nic jí nezabíralo. A to ho očividně štvalo.
Nenáviděla ho…Byl starý a slizký…Jen otevřít dveře vytáhnout zbraň, udělat BANG BANG!!! A vše by bylo fajn… Taky se dočká, už je na seznamu…
J J J
Další na řadě by mohl být Michael. Kdysi ho milovala, ale to už je dávno. Poslal ji tam, kde slunce nesvítí a jí to trochu vzalo. Tohle všechno vyprávěla dr. Ligtovi už snad tisíckrát. Jako by ho bavilo podílet se na bolesti druhých a ještě se v tom babrat do detailů. Nepochopila lidi, kteří dělali tuhle práci. Samozdřejmně mu nemohla říct, že vyvraždila polovinu své rodiny tj. kamarádů jen proto, že si už nerozuměli a že jim viděla něco v očích. Určitě by ji poslal do vězení a to nemohla dopustit…Ne, dokud to nedokončí.
Od psychiatra šla rovnou domů. Vymluvila se a bylo jí hned lépe. Aspoň s něčím jí Light pomohl. Zpívala si písničku od Avril Lavigne-Why, to byla její nejoblíbenější píseň, která jí připomínala všechny ty lidi o který přišla. Vzpomínala na ty časy, kdy byli všichni spolu a vše bylo aspoň trošku fajn. Po chvíli se nachytala jak stojí a přemýšlí o tom všem. V duchu se okřikla a sešla od vchodových dveří rovnou do sklepa. Už mnohokrát si děkovala, že dodělala školu a taky trochu děkovala tomu štěstí, který jí dalo těch 30 000 000 000 €. Vyhrála ve sportce. Najednou byli všichni její přátelé a až teprve v té chvíli poznala jak jsou falešní. Za pár Euro vyklopili i to co nevěděli. A bylo to horší a horší. A od té doby si pořídila pár věcí, které jí teď skvěle poslouží.
„Čekejte prosím, za okamžik Vás přepojíme…Dobrý den, tady zastupitelstvo firmy Electra s.r.o, u telefonu Michael Filhiphe, přejete si?“ „Ahoj, tady Shalott. Prosím mohl by ses stavit? Jsem tu sama a chybí mi Peter a ostatní. Prosím, stav se alespoň na skleničku. Nebo na jointa. Prosím.“ „Je, ahoj Shalottko, no nevím jestli to stihnu. V práci končím až kolem deváté. To už je asi pozdě, ne?“ „Ne, ne budu ráda…Víš já teď málo spím. Bojím se o ty co zbyly. Budu na tebe čekat, ano? Tak jo, děkuju. Ahoj.“
Když dovolala, bylo 5 hodin. Takže do devíti bylo času ještě dost. Pomalu se vyšplhala do vysokých schodů a napustila si plnou vanu horké vody. Ponořila se do ní až po krk. Umyla si dlouhé kaštanově hnědé vlasy kopřivovým šamponem a pomaličku vylezla.Zabalila se do osušky a vyfénovala si vlasy. Oblékla se do sametové kombinézy, černé barvy a šla si vše připravit. Sešla po schodech do sklepa a rozsvítila malou lampu. Páchlo to tu plísní a bylo tu chladno. Na kůži, ještě ohřáté od horké koupele, okamžitě naskočila husí kůže. Pomalu roztopila v kotli a nabrousila si mačetu.
V 20:59 zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Michael a když ho Shalott spatřila, zvedl se jí žaludek. Neustále k němu něco cítila, ale nemohla…nechtěla to vnímat. Otevřela dveře a oba udělali něco, co mělo znamenat polibek. „Ahoj Shalott, ty si čím dál tím větší kočka se mi zdá. Jak se máš? Asi to neseš dost těžko, viď?“ „Ahoj, jo jo je to rána.“ Otočila se k baru, aby neviděl její úsměv. „Co si dáš? Vodku, Rum, Zelenou? Nebo Whisku?“ „Koukám, že se neměníš, co TORO?“ Když slyšela svojí starou přezdívku, zatočila se jí hlava a chtěla to skončit hned, bez dlouhých průtahů. Jen vytáhnout tu zbraň co má vedle vodky…udělat BANG! A vše by bylo zase fajn. Ale neudělala to. „Tak co si dáš, sakra?“ „Promiň, dám si whisky. Díky.“ Nalila mu sklenici Balantines Whisky, vhodila tři kostky ledu a když se nedíval nasypala mu tam trochu ochromujícího jedu.
Když se Michael probudil, díval se na podlahu vlhkého sklepa. Všude byla bělozelená plíseň a páchlo to tu myšinou. Ale to ho tak neznervozňovalo. Byl nevozní z toho, že se nemohl hýbat. Jako by ani nebyl ve svém těle. Chudák…ještě ani netuší co se bude dít. Ale už teď oba vědí, že ji tyto chvíle změní život…